Co je to univerzální design

Univerzální design je přístup k navrhování věcí, budov a prostředí, který se postupně vyvinul z bezbariérového designu na konci osmdesátých a v průběhu devadesátých let 20. století. Je směřován na všechny lidi bez ohledu na jejich věk, zdravotní stav, fyzické možnosti, národnost, kulturní, náboženské či sociální zázemí. Univerzální design splňuje požadavky lidské rozmanitosti, sociální rovnosti a rovnocennosti a vytváří rovné příležitosti pro lidi ve všech oblastech života[1]. Obklopuje nás všude kolem, aniž si to uvědomujeme. Řešení univerzálního designu jsou jednoduchá, vycházející z antropometrie, respektující lidskou fyziologii i psychologii.

Úlohou univerzálního designu je vyvinout teorii, principy a řešení, která umožní všem použít stejná fyzická řešení za stejných podmínek v co největší možné míře, ať už se jedná o budovy, veřejná prostranství, komunikaci nebo třeba předměty v domácnosti. Zatímco v druhé polovině dvacátého století (a někde dodnes) se odborníci v otázce přístupnosti soustřeďovali spíše na prostou funkčnost - fyzickou přístupnost, univerzální design se soustřeďuje také na tu psychologickou a sociální - na otázku rovného postavení lidí. Speciální řešení a dodatečné úpravy lidi s postižením z běžného života spíše vyčleňovaly a stigmatizovaly. Univerzální design tomuto oponuje, snaží se o tvorbu takového prostředí, staveb a produktů, které budou přístupné a použitelné za stejných podmínek všem lidem stejně v co největší možné míře. Pokud je nutné některé řešení, či skupinu vyloučit, má to být učiněno vědomě a na základě pevných argumentů. Rovnocenné postavení, rovné zacházení a stejná kvalita, to jsou klíčové pojmy univerzálního designu.

Pojem rovnosti v souvislosti s univerzálním designem nás potom nutí uvažovat ve větších souvislostech, vidět územní, hospodářské a sociální plánování v koherenci. Navrhování budov a produktů či územní plánování s ohledem na sociální aspekty života nazval v roce 1995 anglický architekt indického původu Jim S. Sandhu inkluzivním designem. Příkladem může být stavba obydlí, která budou obyvatelům kvalitně sloužit po celou dobu jejich života, od mládí až do stáří se všemi specifiky stárnutí bez nutnosti speciálních často drahých úprav.

Důležité je ale také říci, že univerzální nelze chápat jako průměrný. Řešení navržená podle "průměrného jedince" znamenají pouze to, že takové řešené nebude odpovídat v důsledku (téměř) nikomu, protože průměrný člověk neexistuje, natož pak pokud budeme brát v úvahu specifika různých zdravotních postižení. Průměrná řešení potřebují mnoho zvláštních opatření, pomůcek a doplňků a jsou ve výsledku mnohem složitější a dražší.

Univerzální design je holistickým způsobem uvažování a navrhování. Je třeba poznat potřeby, schopnosti a specifika nejrůznějších skupin uživatelů a tyto do návrhu v co největší možné míře zahrnout. Tento přístup do značné míry předpokládá velkou mezioborovou spolupráci a návaznost. Urbanisté, architekti a produktoví návrháři by měli pochopit proces, jehož jsou při své práci součástí. Pokud má prostředí fungovat a být přístupné, všechny jeho součásti by měly být chápány jako řetěz. A jak známo, řetěz je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek.

Poslední důležitou poznámkou je užití sousloví "v co největší možné míře". To otevírá prostor pro diskuzi, co je pro koho ideální v otázce rovného postavení. Vždy je třeba brát v úvahu individuální možnosti a přání každého jedince, ale zároveň je nelze vždy zohlednit v univerzálním návrhu pro všechny.

[1]The EIDD Stockholm Declaration. EIDD Design for All Europe. [online]. 15.4.2016 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z: https://dfaeurope.eu/what-is-dfa/dfa-documents/the-eidd-stockholm-declaration-2004/